Příběh náramku Krakatau 1883

„Ucínuj pánský šperk,“ řekl kamarád. Tak jo. Sednu si za pracovní stůl a čekám, až zaťuká pan Nápad.

„Výzva, co?“ ozve se z křesla v rohu dílny. Sedí v něm muž v zaprášené námořnické uniformě. Unaveně se zvedá, přišourá se k mému stolu a položí přede mě malý sešit a černý kámen se zlatavým sametovým leskem. „I pro mě bylo tehdy výzvou ukočírovat tu nizozemskou výletní kocábku a dostat do bezpečí všechny ty načančaný paničky a jejich vyšňořený manžílky.“ Rozvyprávěl se tajemný návštěvník a odplivl žvýkací tabák.

„Nezlobte se, ale moc nerozu…“ Nestihla jsem se ani zeptat, o co tady vlastně jde a vousatý hromotluk pokračoval. „Peklo. Nejdřív rána, jakou jsem jakživ neslyšel a pak už se z nebe sypal černej déšť z šutráků a popela. Tma.“ Odmlčel se a až teď se mi podíval do nechápavých očí. „Jsem kapitán Johan Lindemann. A přežil jsem ten nejničivější výbuch sopky od dob stvoření tohohle fakt divnýho světa. Krakatau se ta ohnivá tlama jmenovala.“

„Prosím, vyprávějte dál,“ špitla jsem.

„Bylo to rychlý. 'Hlavně ten těžkej mokrej popel musí pryč z paluby,' křičel jsem. 'A pasažéři hned do podpalubí! ať máme co nejstabilnější těžiště. A, chlapi, ten bordel musí z paluby pryyyč, nebo se z toho živí nedostanem.' Uf, zabralo to. Teď to nejhorší - valila se k nám obrovská vlna, jakou jsem v životě neviděl. Věděl jsem, že jediná šance je vzít to kolmo proti ní. A pak už jsem se jen modlil. V jeden moment loď stála téměř kolmo, pak přídí prorazila vodní val. Jako zázrakem se ta kocábka nezlomila vejpůl a my tu hrůzu přežili.“

Až ke stolu jsem slyšela, jak mu buší při vzpomínání srdce. Pomalu se mlčky bral k odchodu, když tu se otočil a ukázal na sešit na stole. „Tady vám pučím svůj deník, třeba se vám šikne na ten váš pááánskýýý šperk,“ parodoval slova mého kamaráda kapitán Lindemann. „A ten šutr si vemte. Říkají mu obsidián.“ Pak bez pozdravu odkráčel.

A já věděla, že nový pánský náramek v sobě bude nosit sílu Země. A taky sílu mužů, kteří nás, ženy, obejmou a my jsme klidné, že je všechno v pořádku.

 

A ještě něco: když uslyšíte, že finský malíř Edvard Munch na svém obraze Výkřik reaguje na tuto přírodní událost, vězte, že tomu tak není. Namaloval sama sebe, svoji vnitřní sopku. Navíc, namaloval jej o 10 let později…