Příběh náušnic z Litomyšle

„Josefe, ty jsou nádherné … děkuji.“ žasla mladinká Emilie nad elegantními šaty, které jí Josef s láskou ušil. „Když je budu mít na sobě, jakobys bylo blizoučko u mě ty sám.“

Přitiskla šaty k sobě a políbila svého muže. Ano, už mu mohla říci „můj muž“. Emilii bylo teprve 23 let, tedy jí do dovršení plnoletosti zbýval celý rok. A její tatínek s předčasným sňatkem souhlasil!

Psal se rok 1907 a novomanželé začali hospodařit ve svém prvním společném domově v Litomyšli na náměstí. V přízemí měl Josef krejčovskou dílnu a nahoře v patře se Emilie starala o skromnou domácnost. V roce 1911 se jim narodil Josífek a o dva roky později Karel. Co se dělo v Evropě o další dva roky později všichni víme. Ani krejčí nebyli povinné vojenské služby ušetřeni a tak můj pradědeček narukoval na frontu do Ruska.

Válka se vlekla. Nejvíc to Emilie vnímala na svých dětech, rostly jako z vody. Přemýšlela, jak svého muže na dálku potěšit. Oblékla si tedy ony sváteční šaty, i Josífka s Karlem vyšňořila a vypravili se do litomyšlského ateliéru udělat si podobenku.

Válka se vlekla i Josefovi. Štěstím v neštěstí mu bylo průjmové onemocnění - mohl se po několika letech předčasně vrátit domů. Sice pozbyl všechny zuby, ale čert vzal zuby – byl doma, živ, s rodinou. Když po letech uviděl svou Emilii, sáhl do náprsní kapsy a vytáhl fotografii (asi víte, kterou mám na mysli). Objal svoji ženu a pošeptal jí: „Tolik jsem se těšil …“  

Letos v létě jsem zavítala do města svých předků. Z dlažby na náměstí se zablýskly dva modré skleněné střepy. Dala jsem si je do kapsy, šibalsky se otočila se na “náš“ dům. Věděla jsem, že mi ta sklíčka poslala prababička Em. Tak prababi, líbí se ti náušnice?