Příběh šperku Bystrouška

 

Tehdy před 100 lety (pozn. listopad 1924) byl možná stejně pošmourný podzimní den jako dnes. Těm dvěma podivínům, co v brněnském parku Lužánky bláznivě křepčili, nevlídné mlhy evidentně nevadily. Mladík v baloňáku dřepěl na bobku a hopkal jako zajíc a rozčepýřený stařík nad ním mával rukama, připomínajíc nějakého ptáka …

Klobouk dolů před tím mladíkem – divadelním režisérem Otakarem Zítkem, že se nechal sedmdesátiletým Leošem Janáčkem přesvědčit k dosud nevídanému pojetí opery - aby pěvci zpívali jako lišky a jezevci na čtyřech nohou.

Až vám někdy na duši zaklepe paní Melancholie, vzpomeňte si na pány Zítka a Janáčka. Zajděte si brzy ráno do přírody a tiše vnímejte ten cvrkot, tu sílu života všude kolem. Anebo si poslechněte závěr opery Liška Bystrouška, zpívaný malým žabáčkem: „… totok nésu já, totok beli dědóšek. Oni mě o vás ve-ve-vekládali …“ Paní Melancholie se možná zaposlouchá s vámi, pokrčí rameny a rozvlněně odkráčí zpátky do svého mlžného světa.

Přeji pohodové podzimní dny lidem a taky všemu živému co se hemží kolem nás.