Příběh šperku Když přijde pán mrazů ...

My, lidé, máme občas pocit, že když stromům učešeme korunu, louku oholíme nástavcem sekačky č. 3, začneme je MÍT. Vždyť na to MÁNÍ MÁME i lejstra, razítko a na mapě je MOJE území označeno MÝM jménem. Ó, my se máme!

A pak přijde pan Mráz. Brzy nad ránem pohladí svou ledovou dlaní květy ořešáků. A člověčí MÁNÍ se otřese v základech.

Kdysi mi někdo řekl „bylinky, které potřebuješ, si tě najdou samy“. Tak přemýšlím, co tím mrazivým překvapením chtěla paní Příroda říci tentokrát. Možná to, že Vánoce nejsou jen o dvaceti deka ořechů na vanilkové rohlíčky. Možná nám hlas přírody říká: „Když už si, člověče, myslíš, že ti patřím, tak mě teď hned obejmi. Třeba jen ve své hlavě. A nech mě rok odpočinout a nabrat sílu. Bolí mě, když jsem pro tebe jen ořechovou roládou…“

Křišťál faden je pojmenovaný podle vnitřní praskliny, která vypadá jako zamrzlá bílá chlupatá nitka (der Faden = vlákno). Faden vyrostl na pomezí dvou zemských desek v Pakistánu. A tyto desky se jednoho dávného dne pohnuly. Kámen, stejně jako letošní stromy, utrpěl zranění a zůstala mu jizva. Ale nevzdal to a i přes šrámy rostl dál a stal se silnějším, pevnějším než dřív.

Takže, ořešáci, posílám hodně sil a nebojte, vážím si vás nejen pro dvacet deka na vanilkáče, ale i pro ten letní stín a taky pro listí, které na podzim shodíte. Tak moc krásně voní...

Jen to nějak taktně musím vysvětlit kamarádům plchům. Až se v září probudí, slezou z půdy a začnou hledat oblíbenou svačinku … hmmm, to bude oříšek.