Příběh šperku Večernice

 

Zaťukala na výlohu a vešla. Byl večer, takže to byla Venuše Večernicová.

„Jako já ty spousty jmen taky nemusím, nejsem žádná fon - šlechtična,“ říká ve dveřích a z hlavy setřásá sněhové krystalky. „To vy, lidé, mě nazýváte tolika jmény. Ale líbí se mi všechny tři – Venuše, Jitřenka i Večernice.“

Ještě se vyklonila z okna, aby se přesvědčila, jestli dobře učesala dredy bráškovi Slunkovi a už šmejdila mezi mými prstýnky. „Dneska Slunko nechtěl usnout, česala jsem ho dlouhatánským hřebenem, tak ho to kudlalo. Holt musí vydržet, až zas budeme „v konjunkci“, tedy až budeme blizounko u sebe. Teď jsem „v elonganci“, to znamená, že kroužím nejdál od jeho ohnivé kebulky,“ mudrovala Venuše. „Ale on ví, že jsem jeho dvorní kadeřnice. Jen si do kalendáře musíme napsat rozvrh česacích hodin. Jako fakt ho česat ráno i večer nebudu. Takže sedm měsíců vstávám s hřebenem brzo ráno a pak sedm měsíců Slunka uspávám.“

„To není tak zlé. Taky máme doma rozvrh a s naší fenkou Kvídou vstávám na ranní čurandu já a večerní čmuchací procházku zajistí jiní.“ Venuše se zasmála, až jí zacinkaly kamínky na korunce.

„Jééé, tenhle oranžový prstýnek je super! Hodil by se mi k červánkovým šatům.“ A už zkoušela prstýnek s korálem. „Říkám mu Koperník,“ leštím korálový šperk. „Toho pána Koperníka v legračních punčochách znám,“ říká Venuše, „ten nám plánuje česací kalendář. Mikuláš se jmenuje. Je to už hodně dávno, takových 500 let. Tehdy lidem řekl, že se se Slunkem hýbat nebude a basta. A planety kolem něj běhají jako Bolt na stadiónu. Mikuláš to měl tehdy těžké, nikdo z lidí mu to nechtěl věřit. To jen my na obloze mu fandili, protože Slunka známe a víme, že s ním opravdu jen tak něco nepohne. Lidé na to přišli až za dlouhých 300 let.“

Věru, vtip a znalosti Venuše mě docela překvapily.

„Už musím jít. Jsem na obloze vždycky jen chvíli, víš?“

Ještě jsem jí přeleštila ametystový prstýnek, rychle si ho nasadila, za výlohou zamávala a zmizela v temné noční obloze.