Náhrdelník Frau Herero

Stává se mi čím dál častěji, že mě kámen při společném tvoření šperku vede do své rodné země. A jak si s ním v duchu povídám, objevuji dávný příběh, kterého byl svědkem. Poslední dobou si mě k vyprávění vybírají výhradně čtyři africké minerály: přímý malachit, bouřlivý pietersit, přátelský prehnit a láskyplný rodochrozit. Zde je příběh pietersitu z Namibie:
„Co vidíš?“ ptá se mě pestrý kámen a natáčí se mi v dlani, abych si ho pořádně prohlédla.
„Šaty … veselé, barevné,“ nejistě odpovídám.
„Ganz genau! Přesně!“ rozzářil se pietersit, když zjistil, že jsem našla začátek klubka vyprávění.
„Proč na mě mluvíš německy? Jsi přeci z Afriky, z Namibie.“ divím se.
A kámen se rozpovídal …
Ženy z namibijského kmene Hererů vždycky nenosily tyhle pestré princeznovské šaty. Vždyť by v nich ani nešlo dojit krávy a pečovat o domácnost. Psal se tehdy rok 1885 a Hererům se mezi jejich stády začali potulovat podivní muži v uniformách. Ti muži mluvili neznámým jazykem a tvářili se přátelsky. Ale bylo jich čím dál víc. A přestali se usmívat. Křičeli: „Gehen Sie weg! Das ist unser Land! Běžte pryč! To je naše země!“ … Jen malá část Hererů se zachránila před smrtí žízní na poušti Kalahari, kam je Evropan vyhnal. O to silněji se po skončení 1. světové války semkli a začali znovu žít ve SVÉ Namibii. S hrdostí (a možná i s trochou recese) začali nosit honosné evropské šaty a uniformy, které coby slavnostní oděv nosí dodnes. Před jejich příběhem Evropan dlouhých 100 let strkal hlavu do písku. Doufejme, že stejně jako nyní hledají společnou řeč Hererové a Němci, najdeme i my, každý sám v sobě, odvahu se omluvit, pokud jsme křivdili. A najdeme odvahu křivdu odpustit.